EET v restauracích a hotelech
Od prosince 2016 vzniká ze zákona restauracím a hotelům povinnost elektronické evidence tržeb (EET). S čím především se musejí poskytovatelé ubytovacích a stravovacích služeb vypořádat? Jaký to bude mít dopad na servírky a číšníky? A jak se vyrovnat s náklady spojenými se zavedením EET?
Zavedení EET není pro mnohé restaurace jednoduchým krokem. Často si budou muset, kromě pořízení speciální pokladny, najmout i IT manažera nebo jiného specialistu, který jim technicky vše zprovozní. A to s sebou nese někdy nemalé náklady. Tyto náklady sice budou vyrovnány nižším DPH, které klesne z 21 % na 15 %. Ale to se týká pouze potravin a nealkoholických nápojů. Na alkohol se i nadále bude vztahovat sazba 21 % DPH. Takže například pro bary, kde většina tržeb plyne z prodeje alkoholických nápojů, to tedy žádná úleva a vyrovnání nákladů na zavedení EET nebude.
Dalším úskalím je to, že mnohé servírky a číšníci se mohou nových technologií zaleknout. Jedná se především o profesně starší obsluhující personál, který dosud účtoval útratu hostů na papírové bločky. Pro ně může být zavedení elektronické pokladny důvodem k tomu, aby dali výpověď. Místo toho si najdou raději takovou práci, kde nebudou muset s elektronickou pokladnou pracovat. A kde rychle najít schopné lidi, kteří budou ochotni tuto práci dělat? Už tak je v tomto oboru velký problém sehnat vhodné zaměstnance do restaurace. Nyní to bude ještě těžší. Na zaměstnance v servisu budou tímto způsobem vyvíjeny větší nároky při konání jejich práce. Třeba už tím, že pokladna je umístěna na jednom místě a v daném místě není možné použít přenosný terminál pro vytištění účtenek, který mimochodem nemají servírky a číšníci ani kam umístit, aby jej měli stále při ruce. A pokud bude platit více stolů v jednom krátkém horizontu, kdy budou hosté navíc chtít platit zvlášť, nachodí obsluhující personál ještě více kilometrů než dříve. Navíc je to bude při velkém provozu (například přes obědy) velmi zdržovat. Markování do pokladny se dá sice vyřešit pořízením tzv. mobilního číšníka, ale ten už je za příplatek. A tím, že na něj servírky a číšníci nejsou zvyklí, mohou mít tendenci používat spíše hlavní pokladnu, byť na úkor toho, že je to pro ně časově náročnější. Některým restauracím a jiným podnikům poskytujícím stravovací a ubytovací služby tak mohou klesnout příjmy nebo se v lepším případě jen zvýší náklady (především pořizovací náklady na zavedení EET). Povinnost je ale zákonem daná a je nutné ji splnit.
Jedním z řešení je hledat servírky a číšníky i z řad lidí, kteří nemají daný obor vystudovaný. Ty je poté třeba dobře naučit konat jejich práci. Pro zvládnutí vyšší zátěže v provozu pak je na místě zvážit, zda navýšit počet zaměstnanců v servisu. To však znamená opět vyšší náklady. Proto je nutné, aby servírky a číšníci dělali svoji práci co nejefektivněji ve smyslu zajištění příjmu pro restauraci. Cílem tedy musí být to, aby i při stejném počtu hostů byly tržby z každého jednoho hosta vyšší. To vyžaduje dobré znalosti práce obsluhujícího personálu a vysokou schopnost prodeje. To však neumí každý a proto je třeba je to naučit.
Servírky a číšníci mohou a měli by být pro restauraci přínosem a být stěžejním článkem, který ovlivňuje tržby restaurace. Pochopitelně směrem nahoru. To se ale ve školách, kde obsluhující personál získává vzdělání v tomto oboru, neučí. Tam se naučí nosit talíře, techniku obsluhy, názvy inventáře, atd. A zaměstnanci v servisu, kteří daný obor ani nestudovali, touto schopností zvyšování prodeje v restauraci neoplývají zpravidla už vůbec. Proto je pro ně k dispozici školení Jak zvýšit kvalitu obsluhy a tržby v restauraci. Takže i když budou tržby elektronicky evidované, budou vyšší, než kdyby obsluhující personál techniky prodeje ve stravovacích zařízeních neznal a nepoužíval.
